Tenor a město
Caruso a Sorrento
Enrico Caruso, tenorista z Neapole, a jeho poslední léto poblíž Sorrenta, plus píseň Lucia Dally, která vznikla v hotelovém pokoji nad mořem.
Zajistěte si místa ↗Tenorista z Neapole
Enrico Caruso se narodil v Neapoli 25. února 1873 a zemřel tamtéž 2. srpna 1921 ve věku 48 let. Pokřtěn byl den po narození v kostele vedle rodinného domu na via Santi Giovanni e Paolo. Je všeobecně uznáván jako nejvýznamnější tenorista 20. století a jako první mezinárodní nahrávací hvězda, s přibližně 250 komerčními nahrávkami pořízenými mezi lety 1902 a 1920. Jeho kariéra ho zavedla do Metropolitní opery v New Yorku, kde vystoupil 863krát, ale zůstal Neapolitánem, který jako přídavky zpíval písně svého rodného města.
Hlas na nahrávce
Caruso a gramofon se navzájem propagovali. Jeho dvanáctipalcové desky byly omezeny na přibližně čtyři a půl minuty, takže árie, které nahrál, byly vybírány nebo kráceny, aby se vešly. Jeho nahrávky Vesti la giubba z let 1902, 1904 a 1907 patřily k nejprodávanějším deskám éry 78 otáček. Tenorista v koncertním sále v Sorrentu navazuje na tradici, kterou Caruso do značné míry utvářel: jediný hlas, krátká slavná skladba a publikum, které melodii zná.
Poslední léto
Po vážné nemoci v New Yorku se Caruso na konci května 1921 vydal lodí do Itálie, aby se zotavil. Podle jeho ženy Dorothy se v Neapoli a Sorrentu zdál být na cestě k uzdravení a přibral na váze. V červenci ho přátelé přemlouvali k únavným výletům v horkém počasí a horečka se vrátila. Dne 31. července jeho skupina opustila Sorrento a vydala se do kliniky v Římě, ale než dorazili do Neapole, byl vážně nemocný. O dva dny později zemřel v hotelu Vesuvio v Neapoli. Italský král Viktor Emanuel III. otevřel pro jeho pohřeb Královskou baziliku San Francesco di Paola, na kterou přišly tisíce lidí.
Hotel nad mořem
Hotel Excelsior Vittoria stojí na útesu nad vodou v Sorrentu. Podle příběhu písně Caruso zde pobýval písničkář Lucio Dalla, shodou okolností právě v tom pokoji, kde nějaký čas před smrtí pobýval Caruso. Majitelé mu vyprávěli o tenorových posledních dnech a o jeho vášni k jedné z jeho mladých studentek a tento příběh dal Dallovi nápad na píseň.
Píseň
Caruso napsal Lucio Dalla v 80. letech 20. století a věnoval ji tenorovi. Vypráví o muži na prahu smrti, který hledí do očí dívky, jež mu byla drahá, a její text obsahuje nenápadné odkazy na osoby a místa z Carusova života. Sorrento se objevuje jako Surriento, jeho neapolský název, což připomíná Carusovy časté návštěvy tohoto přímořského městečka. Refrén vychází z písně Dicitencello vuje, neapolské písně vydané v roce 1930. Dallovo vlastní video k této písni bylo natočeno v apartmá Caruso hotelu Excelsior Vittoria.
Po Dallovi
Píseň si osvojili další zpěváci. Luciano Pavarotti ji v roce 1989 zařadil na své album Tutto Pavarotti a verze Florenta Pagnyho z roku 1996 dosáhla ve Francii druhého místa. Po Dallově smrti píseň vstoupila do italského singlového žebříčku a vyšplhala se na druhé místo. Píseň napsaná v pokoji sorrentského hotelu pro neapolského tenora se stala standardem pro tenory obecně, a proto se objevuje v programu, který začíná operou.
Kam zapadá do koncertu
Caruso patří mezi písně zařazené do druhé poloviny sorrentského koncertu, vedle 'O sole mio, Torna a Surriento a Funiculì funiculà. Program se může změnit, jde tedy o pravděpodobnou skladbu, nikoli o slib. Pokud ji uslyšíte, budete jen kousek od útesu a hotelu, které ji inspirovaly – to je druh místního detailu, který sorrentský koncert může nabídnout a stadionový koncert ne. Poslouchejte neapolská slova v refrénu, která se vznášejí uvnitř spisovné italštiny.
Zdroje