Druhá polovina
Neapolské písně, vysvětlené
Neapolské písně v druhé polovině koncertu pro nováčky: odkud canzone napoletana pochází a které jsou její nejznámější písně.
Zajistěte si místa ↗Co je canzone napoletana
Canzone napoletana je označení pro píseň v neapolském jazyce, obvykle psanou pro jeden hlas, nejčastěji mužský, ačkoli ji zpívají i ženy. Převládají milostné písně a serenády a mnohé z nich vzpomínají na Neapol dřívějších časů. Jde o skladbu populární hudby, nikoli o anonymní lidovou píseň. Santa Lucia, Funiculì funiculà, Torna a Surriento a 'O sole mio jsou názvy, které zná většina lidí. Slova jsou v neapolštině, takže se liší od standardní italštiny, i když je smysl snadné uhodnout.
Pěvecká soutěž, která vybudovala žánr
Od 30. let 19. století měl tento žánr svou každoroční scénu: písňovou soutěž spojenou s festivalem Piedigrotta, pojmenovaným po kostele ve čtvrti Mergellina v Neapoli. Soutěž se konala pravidelně až do roku 1950. Emigranti z Neapole a jihu přivezli tyto písně do zámoří přibližně v letech 1880 až 1920 a hostující tenoři, mezi nimi i Enrico Caruso, je udržovali při životě tím, že hudbu svého rodného města zpívali jako přídavky.
O sole mio
Pochází z roku 1898, verše napsal Giovanni Capurro a hudba je připisována Eduardu di Capuovi. Název znamená „mé slunce“. Po asi 75 let byla hudba připisována výhradně di Capuovi, dokud si dcera Alfreda Mazzucchiho nenárokovala podíl pro svého otce a turínský soudce jí v roce 2002 dal za pravdu. Na olympijských hrách v Antverpách v roce 1920 zastoupila italskou hymnu, jejíž hudba se nedostavila. Elvis Presley převzal její melodii pro píseň It's Now or Never.
Návrat do Sorrenta
Bratři Ernesto a Giambattista De Curtisovi, hudebník a básník a malíř, složili tuto píseň, jejíž název znamená Vrať se do Sorrenta. Tradice klade její vznik do roku 1902, kdy starosta Sorrenta požádal Giambattistu o píseň pro premiéra Giuseppeho Zanardelliho, který pobýval v hotelu Imperial Hotel Tramontano. Novější výzkum naznačuje, že bratři ji uložili již v roce 1894. Ať tak či onak, je to jediná píseň večera, která jmenuje město, v němž právě sedíte. Claude Aveling napsal anglický text Come Back to Sorrento.
Funiculì, Funiculà
V roce 1880 zhudebnil Luigi Denza ve svém rodném městě Castellammare di Stabia verše novináře Peppina Turca oslavující novou lanovku na Vesuv. Dvojice ji uvedla téhož roku na festivalu Piedigrotta a tištěné kopie od Ricordiho překročily během dvanácti měsíců milion výtisků. Richard Strauss i Nikolaj Rimskij-Korsakov ji oba považovali za lidovou píseň a citovali ji, a Denza vyhrál soudní spor proti Straussovi. Poprvé byla zpívána v hotelu Quisisana v Castellammare di Stabia.
Santa Lucia a pozdější klasiky
Santa Lucia je tradiční neapolská píseň, kterou Teodoro Cottrau přeložil do italštiny a vydal v Neapoli v roce 1849 jako barcarolu — první neapolská píseň s italským textem. Žánr přinášel oblíbené skladby i po roce 1950, jako Totòho Malafemmena a Maruzzella Renata Carosoneho. Koncertní medley neapolských písní může sahat od 19. století do 20., a proto druhá polovina plynule přechází od barcaroly k poválečné melodii.
Caruso
Lucio Dalla napsal Caruso v 80. letech jako poctu neapolskému tenoristovi. Dalla pobýval v hotelu v Sorrentu, v pokoji, kde krátce před smrtí pobýval Caruso, a majitelé mu vyprávěli o zpěvákových posledních dnech. Refrén si vypůjčuje z Dicitencello vuje, neapolské písně z roku 1930. Je to moderní píseň s neapolskými kořeny a často uzavírá koncert tohoto druhu.
Proč dobře zapadají po opeře
Mnohé z těchto písní jsou napsány v tradici neapolských romancí, stylem blízkým opeře, a proto je tenoristé pojímají jako koncertní repertoár, nikoli jako odlehčení. Sám Tři tenoři zpívali 'O sole mio společně jako svou podpisovou skladbu a první polovina tohoto večera připravuje ucho: nejprve árie, poté melodie, které vyrostly ze stejné italské pěvecké tradice.
Zdroje